Když jsem poprvé dostala do rukou pozvánku na výstavu ArtLes, zvažovala jsem do jaké míry je reálně možné přenést do luxusních kancelářských budov kus lesa, jak oba autoři slibují.
Přemýšlela jsem nad tím, zda se inspirují u slovenského umělce Romana Ondáka a jeho slavném pojetí československého pavilonu na Benátském bienále z roku 2009. Téměř přesvědčena, že ano, akorát s tím rozdílem, že muži v mysliveckém doplní vegetativní zeleň o mrtvou zvěř, jsem se vydala na vernisáž.
První dojem byl velkolepý. Vernisáž, která se odehrávala venku, mezi budovami Art a Gen, byla velice dobře organizačně zvládnutá. Bohatý raut, přátelská atmosféra a zahájení s doprovodným programem, musela každého návštěvníka ještě před vstupem na výstavu příjemně naladit. O dobré připravenosti a snaze seznámit co nejvíce návštěvníků s tématem, svědčilo také velké množství kvalitních fotografií, jež lemovaly cestu směrem k výstavě. Trochu rozpačitě jsem se podívala do světel recepce, kde se odehrával hlavní program. Obstojí díla Františka Dvořáka a Pavla Šťastného v tak náročném kontextu? Je vůbec šťastné vystavovat na recepci a ne v klasickém galerijním prostoru, na který jsme zvyklí?
Ani jeden z umělců nepřemístil zeleň z venku dovnitř, ani chrabře neskolil divoké prase, jak jsem zprvu předpokládala. Přesto jejich pojetí skromného prostoru recepce bylo strhující. Jako první vás ohromil netradiční sloup, jež vznikl jako dílo obou umělců. Sloup sám o sobě působil dojmem majestátní energie, která se dere prostorem a mizí skrze strop neznámo kam. Díky linii a rytmu, jaký udávala dřeva, jež se vinula kolem celého sloupu, bylo vaší povinností chodit kolem dokola a nechat se vtáhnout do neutuchající energie, jež z této skulptury přímo crčela. Hned za sloupem bylo umístěné sousoší Souboj býka s jelenem, které vás fascinovalo pocitem nezkrotné síly. Agresivita, moc a nemožnost vyčíst, který zápasník zvítězí, ve vás jen umocňoval pocit vzrušení a napětí. Na stěnách doprovázely tyto monumentální skulptury skromnější objekty Pavla Šťastného, které celou tuto hypnotizující scenérii doprovázely svou intimitou, jež výstavě dodávala nový rozměr. Snowsrnec svědčil o jakémsi druhu nadsázky, která v díle Františka Dvořáka chybí a která tak příjemně uklidnila krev v žilách, jež vám nebezpečně pulzovala při pohledu na sousoší Souboj býka s jelenem. Také Zaječí chlupatý myslivecký set dodával výstavě další, zajímavý pohled, nyní z oblasti designu. Jsem si jistá, že nejednoho návštěvníka toto osobité pojetí užitých předmětů nadchlo. Velice přínosné se ukázalo video, které vám představilo způsob instalování a pomohlo vám tudíž udělat si přesnější obrázek o procesu vzniku samotné výstavy.
Poté, co jste zvědavě zhlédli všechna vystavená díla a žasli nad jejich řemeslným provedením, jste měli možnost svou mysl uklidnit nad zcela originálním pohanským oltářem, který autor František Dvořák zasvětil slovanskému bohu Velesovi.
Nevím sice, zda vůně voňavky, jež se linula celým prostorem, napomohla prožitku ze skulptur a objektů, jež byly z přírodních materiálů. Ani si nejsem jistá zářivě barevnými světly, která neúnavně blikala za sousoším Souboj býka s jelenem a rušila tím divákovu pozornost. Vezmeme – li však v úvahu skupinovou výstavu (proběhla v listopadu v prostorách ArtGenu a nesla název Plzeň v kostce)na níž se podílel i František Dvořák, byla bezesporu šťastná volba Pavla Šťastného, oslovit k další spolupráci právě tohoto talentovaného, mladého umělce. Myslím, že František Dvořák nikoho nezklamal a prostor, který společně s Pavlem Šťastným pojednali, bezesporu svědčí o kvalitní a nosné spolupráci těchto dvou generačně rozdílných umělců.
Agáta Rabochová, 29.2.2016